Antipedagogika

Antipedagogika je teorie o pedagogice. Zařazuje se k německým výchovným směrům a hnutím v 70. let 20. století. Ty odmítají pedagogické zásahy do vývoje dítěte a kritizují tradiční vztah mezi dospělým a dítětem, zejména rodičovské a výchovné působení. Zasazuje se o rovnost mezi generacemi. Dítě podle antipedagogů nemá být vychováváno, ale podporováno.^[1][2][3]

Na antipedagogiku lze nahlížet ze dvou úhlů.

První je označován jako postpedagogika, která zastává práva dětí. Odmítá manipulativní výchovu, kde by se děti neměly dospělými nechat vychovávat, pouze v nich hledat oporu a pomoc. Soustředí se na hledání nových způsobů interakce mezi učitelem a žáky či rodičem a dítětem.^[4]

Druhý směr antipedagogiky je radikálnějšího rázu, tzv. černá antipedagogika. Ta kritizuje všechny vědy o výchově a výchovné teorie, za jejich nepřátelství k dětem. Vytýká jim necitlivé zásahy do vývoje dítěte, přetěžování, ohrožování rozvoje, vzbuzování úzkosti a traumatu. Někteří představitelé dokonce zastávají názor, že samotné školství je nadbytečné a vůči dětem, lidem a životu nepřátelské.^[1][2][3][5]

Pojem antipedagogika byl poprvé vědecky použit v roce 1974 Heinrichem Kupfferem v jeho stati Antipsychiatrie und Antipädagogik. Zdůrazňovány byly především rozdíly mezi zastánci a odpůrci tohoto pojmu.^[3][6]

Na začátku 70. let 20. století Ekkehard von Braunmühl začal se svými prvními pokusy o zavedení konceptu antipedagogiky do praxe při založení rodičovského sdružení ve Wiesbadenu. O pár let později vydal svoji knihu Antipedagogika – studie o zrušení školství (německy: Antipädagogik – Studien zur Abschaffung der Erziehung).^[3][7]

V 70. letech začal používat pojem také Hubertus von Schoenebeck v užším slova smyslu jako teorii. Později jako výraz pro životní filozofii a způsob života bez manipulativní výchovy. H. von Schoenebeck hledal jiný termín, který by vyjadřoval pozitivní náboj nového obsahu a vnímání výchovy. Na základě dlouholeté praxe s podobným způsobem života s dětmi dospěl počátkem 90. let k pojmu amikace (z latiny amicus: přítel), ve smyslu postpedagogického způsobu života, tedy bez manipulativní výchovy.^[4][6]

Hubertus von Schoenebeck

• Kinderrechtsbewegung und Deutsches Kindermanifest (1981)
• Jenseits der Erziehung. Grundlagen und Praxisfragen einer erziehungsfreien Lebensführung (1986)
• Amication – Themensammlung (2004)

Alice Miller

• Am Anfang war Erziehung (1980)
• Das Drama des begabten Kindes (1994)

Ekkerhard von Braunmühl

• Antipädagogik. Studien zur Abschaffung der Erziehung (1975)
• Was ist antipädagogische Aufklärung? Mißverständnisse, Mißbräuche, Mißerfolge der radikalen Erziehungskritik (1977)
• Zeit für Kinder (1978)
• Der heimliche Generationvertrag (1986)

Heinrich Kupffer

• Antipsychiatrie und Antipädagogik (1974)
• Der Faschismus und das Menschenbild der deutschen Pädagogik (1984)

Katarina Rutschky

• Schwarze Pädagogik: Quellen zur Naturgeschichte der bürgerlichen Erziehung (1977)

Kritici tohoto směru se opírají především o teoretickou analýzu (tj. zkoumání myšlenek a konceptů bez dat či experimentů) – nelze nevychovávat, každé záměrné působení i nepůsobení dospělého na dítě je výchovou. Dále se opírají i o výzkumy, které se zabývaly negativními důsledky těchto přístupů, například Stanislava Kučerová ve svém výzkumu Chybná východiska a mylné předpoklady antipedagogiky (1999) nebo Zdeněk Helus v knize Vyznat se v dětech (1987).^[1][2]

• HELUS, Zdeněk. Vyznat se v dětech. 2. vyd. Praha: SPN, 1987. 211 s. 
• KŘIVÁNEK, Zdeněk. Kde hledat východiska antipedagogiky? Pedagogická orientace, 2000, roč. 2, s. 13-19. ISSN 1211-4669.
• KUČEROVÁ, Stanislava. Chybná východiska a mylné předpoklady antipedagogiky. Pedagogická orientace, 1999, roč. 2, s. 100-105. ISSN 1211-4669.

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antipedagogika

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.